Reklama
 
Blog | Pavel Kraemer

Příběh koronaviru aneb komu dnes vlastně důvěřujeme. Díl první.

Napadlo mne – je vůbec možné o tématu koronaviru a různých, často vyhrocených a diametrálně odlišných postojích  hovořit způsobem, který ukazuje více úhlů pohledu a který není ostře konfrontační?

Od mládí jsem se intenzivně zajímal o historii a metodologii vědy. Později mne zaujaly otázky společenské. Myslím si, že současné koronavirové dění je neuvěřitelně zajímavou a živou ilustrací propojení společenských, vědeckých a morálních témat. Ponořil jsem se do německých, anglických a francouzských debat  a rozhodl jsem se, že se o výsledky svého zkoumání budu postupně dělit se čtenáři.

Předem bych chtěl ale čtenáře varovat – kdo má málo času a očekává rychlé a jednoznačné poučení, bude zklamán. Téma budu rozvíjet pomalu, protože si myslím, že si vážnost a hloubka tématu pomalost zasluhuje.  Vyprávění bude rozděleno do několika dílů, pointy budou rozvíjeny postupně.

Co se stalo v roce 2020? Z novin jsme se dozvěděli zhruba následující:

Objevil se nový nebezpečný vir. Vir, který se rychle šíří. Vir, který zabíjí. Vir, který může z jednoho člověka přeskočit na druhého. Stačí, aby se k sobě přiblížili na vzdálenost menší než dva metry. Vir, na který umírají hlavně staří lidé. Vir, který ale bohužel přenáší jak staří, tak mladí. Pokud nezačneme něco rychle dělat, budou milióny mrtvých.

Tato zpráva vyvolala v obyvatelstvu silnou emoční odezvu. Především velký strach. Strach z vlastní smrti, strach ze smrti svých blízkých. Někdo se na tento nový zabijácký virus naštval. Nebo se naštval na vládu za to, že nic nedělá, nebo že toho nedělá dost. Z naštvání se rodí odhodlání nenechat vše na vládě a přiložit ruku k dílu. Rodí se lidové protivirové povstání, šijí se roušky, lidé dobrovolně omezují kontakty mezi sebou. Snaží se pomoci starým lidem tím, že zařídí, aby se s nimi pokud možno nikdo nestýkal. A mnozí staří lidé to vítají, protože se kontaktů s lidmi začínají sami bát. I vláda, možná právě na podnět zdola, od obyčejných lidí, se nakonec probudí. A vyhlásí viru válku na život a na smrt. Vyhlašuje tvrdý lockdown, téměř úplný zákaz vycházení a setkávání se. Objedná ohromné množství roušek.

A zabírá to. Začínáme vyhrávat válku s virem. Nemocnice na jaře nakonec nejsou přeplněné, mrtvých není zdaleka tolik, kolik se očekávalo. Naše země je celosvětově chválena jako jedna z nejúspěšnějších. Závidí nám naši semknutost, zodpovědný přístup miliónů nadšených lidí, kteří nečekají na pokyny vlády a začínají sami šít roušky.

Na začátku léta začíná převládat pocit, že jsme válku proti viru definitivně vyhráli. Pocit radosti a národní hrdosti. U někoho se k tomu možná přímísil i soucit s těmi, kteří v této válce přinesli oběti největší. S velkým množstvím drobných podnikatelů a živnostníků, kteří během války s virem zkrachovali, začali se topit v dluzích, octli se na ulici. Proslýchalo se, že si někteří jednotlivci z čirého zoufalství dokonce i vzali život. A o život přišli i mnozí zdravotníci nebo ošetřovatelé v domovech důchodců. Tito všichni hrdinsky zemřeli na první frontové linii. Obětovali svůj život za nás ostatní. I za ty, kteří za celou dobu nepřiložili ruku k dílu. Vlastně zemřeli i za sabotéry, kterým bylo zatěžko v době války nosit roušku nebo dodržovat rozestupy. Kteří ve válce přešli na druhou stranu, na stranu smrtícího viru a aktivně mu pomáhali se šířit.

Je to silný příběh. A není to konec příběhu.

Na podzim přišlo velké rozčarování. Virus se vrátil a rychle nabíral na síle. Ukázalo se, že pocit vítězství byl předčasný. Radost vystřídalo vystřízlivění, přišla deprese a strach se vrátil. Vláda tentokrát úplně zaspala a ujel jí vlak. Lidé začali být na vládu pořádně naštvaní. Nejen proto, že na události reaguje až s ohromným zpožděním a způsobuje tak naprosto zbytečná úmrtí. Ale i proto, že v létě dala lidem předčasnou svobodu a volnost. Nechala se unést lidovou euforií. Nedělala to, co měla. Měla myslet dopředu a připravit národ na druhou vlnu. A místo toho populisticky klamala obyvatelstvo iluzí konečného vítězství. Lidé byli o to naštvanější, když se dozvěděli, že k vládě už na začátku léta promlouvaly varovné hlasy odborníků, a vláda tyto hlasy ignorovala. A zatajila před národem pravý stav věcí.

Je to příběh, který ještě neskončil, a který dál žijeme. Vláda sice nakonec šla do sebe a nařídila nový lockdown, ale počty mrtvých i nadále rostou. Velká část z nás už i osobně zná někoho, kdo na virus zemřel. O to divnější je, že pořád jsou mezi námi tací, kteří existenci pandemie do dneška popírají. Nezbývá než doufat, že těchto popíračů je příliš málo na to, aby mohli vážně ohrozit účinnost vládních opatření. Ale kdo ví, třeba jde křivka znovu nahoru právě díky nim. Kdyby nebyli popírači, možná bychom už vyhráli i tuto druhou bitvu, a třeba by to byla bitva poslední. Třeba ale nejsou popírači hlavním problémem, třeba měla mít vláda větší odvahu, na měsíc nebo dva úplně zastavit ekonomiku a nařídit absolutní lockdown. S důsledně kontrolovaným zákazem vycházení a tvrdě vynucovanými pokutami. Oni by si to popírači rozmysleli …..

Mnozí viní vládu ze selhání, z chaotických kroků a reakcí. Ale nedivme se a nemějme to vládě za zlé. Sice jsme se už hodně naučili, ale viru pořád ještě úplně nerozumíme. Ani vláda úplně všemu nerozumí. A kromě toho, ona to má ta vláda opravdu těžké – jedni po ní chtějí tvrdý lockdown – a myslí to dobře. A druzí chtějí rozvolňování, aby zachránili krachující podnikatele, aby se děti konečně zase mohly učit. Aby dohnaly, co zameškaly, aby je jejich rodiče už nemuseli celé dny hlídat, a mohli se konečně vrátit do práce. 

To je ve zkratce příběh minulého roku. Příběh, který ještě pokračuje. Už ale začíná být vidět světélko na konci tunelu. Brzy bude pro většinu z nás dostupná nová mocná protivirová zbraň – vakcína. Doufáme, že s touto zbraní nad virem definitivně zvítězíme. Všichni si vydechneme a život se zase vrátí do normálních kolejí…

Je možné, že některým čtenářům v tomto příběhu něco chybí. Žádný příběh není úplný, je možné ho více a více obohacovat. Ale kdybychom příběh moc a moc obohacovali, upřesňovali a rozváděli, mohl by přestat být příběhem. Proto i tento příběh prozatím ponecháme v této podobě. 

Existují jiné verze tohoto příběhu, existují i úplně jiné příběhy o tom, co se stalo. Ale nepředbíhejme. Držme se zatím právě popsaného příběhu. Nazveme se ho Hlavní příběh. Je nespornou skutečností. Nespornou skutečností v tom smyslu, že reálně žije v srdcích mnohých z nás.

V dalších dílech začneme postupně odkrývat pozadí Hlavního příběhu a okolnosti ho provázející. Vynoří se nám další příběhy, příště třeba příběh o politicích a vědcích, hrdinech boje proti pandemii. A o tom, proč jim svoji důvěru dáváme.

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama