Čísla znova hrozivě rostou. Blíží se další tvrdý lockdown. Jen nevíme, zda bude legální. Vláda se podruhé neúspěšně pokusila přesvědčit opozici, aby schválila další nouzový stav. Ústavní soud prohlásil část pandemických opatření za neplatná. Očekáváme smršť majetkových stížností. Vláda už podruhé bez souhlasu parlamentu prodloužila nouzový stav, na první prodloužení opozice podala ústavní stížnost. Vzniká právní chaos, nikdo neví, co je, a co není zákonné. Málokdo však tuší, že už delší dobu panuje chaos i uvnitř vědecké komunity …
V minulém díle jsme slíbili, že se podrobněji podíváme na sociální skupinu těch, kteří nevěří Hlavnímu příběhu. Čím více k těmto lidem budeme přistupovat s otevřeností a empatií, tím budeme mít větší šanci je pochopit. Zároveň je dosti zřejmé, že ve veřejných prohlášeních mnohých popíračů a antirouškařů příliš empatie nenajdeme. Většinu lidí, kteří věří Hlavnímu příběhu a dodržují opatření, nazývají hloupými, poslušnými ovcemi. O politicích, někdy dokonce i o vědcích, mluví jako o zločincích. Neměl by princip empatie platit pro všechny?
Asi měl, ale je třeba začít u sebe. Je třeba empatii a respekt vykazovat i těm, kteří tyto vlastnosti sami naprosto postrádají. Doufám, že s tím moji čtenáři budou souhlasit. Samozřejmé to bohužel není. Znám osobně celou řadu lidí, kteří to mají takto:
„Základem zdravé občanské společnosti je otevřenost, tolerance a slušnost. Každý musí tyto principy respektovat. Když někdo tyto principy opakovaně hrubě porušuje, je třeba tvrdě zasáhnout. Člověk, který šíří netoleranci, si naši toleranci rozhodně nezaslouží. Je třeba ho z veřejné diskuze vyloučit.“
Kupodivu si dotyčný většinou vůbec neuvědomuje logický rozpor ve svých vlastních slovech. Smutné je, že podobný rádoby tolerantní přístup je dnes módní i na mnohých školách. Už malé děti bývají jemně manipulovány do toho, aby si odsouhlasovaly společná pravidla tolerantního chování výhodná pro učitele a klidnější část třídy. Zbytek třídy, který je přirozeně živější, pak bývá za svoji živost penalizován. Připomíná se jim, jak jsou bezohlední vůči hodné a tiché většině. A bývají posíláni za dveře.
„Nerespektuješ pravidla, jseš netolerantní, takže ukázkově tě vyloučíme z komunity. My jako třída tvé chování už nebudeme tolerovat !“
Během pandemie se vše přiostřuje. O popíračích a antirouškařích se mluví takto:
„Tito lidé šíří názory, jejichž následování může vést ke statisícům mrtvých ! Okamžitě je třeba zasáhnout. Lidské životy jsou cennější než svoboda slova pár podezřelých individuí ! Je třeba je okamžitě umlčet !“
Tento postoj praktikují i největší světové sociální sítě: Twitter, Youtube, Facebook. Systematicky jsou mazány příspěvky význačných osobností, které zpochybňují Hlavní příběh. Jsou vytvářeny seznamy nedůvěryhodných osobností. Většina dotyčných to dělá v dobré víře, má to určitou logiku. Ale nefunguje to, je to kontraproduktivní. Lepší by bylo chybné názory trpělivě, podrobně a s úctou vyvracet. Pokud se něco nevyvrací, ale rovnou maže, vyvolává to podezření, že to souvisí s tím, že došly argumenty. Je to voda na mlýn druhé straně.
Někteří z vás možná řeknou:
„Ano máte pravdu, měli bychom se chovat slušně i k popíračům covidu. Nicméně nic to nemění na tom, že blábolí nepodložené nesmysly. To co říkají, je v příkrém rozporu s poznatky vědců. V současném chaosu, kdy se mezi sebou sváří politici a mediální figury, je věda záchranou kotvou, ostrovem jistoty. Ve vědě je pravda jasná. Jedna a jedna jsou dvě. Tady diskuse končí.“
O tom, proč bychom měli vědcům důvěřovat, jsme psali už v druhém díle. Nicméně je tu jedna malá nesrovnalost – začátkem zimy se na webu ministerstva zdravotnictví objevilo toto prohlášení:
„Výrazně se projevil trend, který můžeme pozorovat po většinu trvání pandemie, a to přebírání výrazných výroků a silných prohlášení veřejně známých osobností a odborníků dezinformačními weby, které je používají pro podporu jimi propagovaných dezinformací a konspiračních teorií. V poslední době k tomu došlo například s výstupy Václava Klause a imunologa Jiřího Berana.“
Klaus, to je jasné, nic překvapivého. Vždyť on dlouhodobě popírá i globální oteplování !
Ale co zde proboha dělá uznávaný profesor Jiří Beran? Který se mimochodem už třicet let zabývá epidemologií respiračních onemocnění? Dlouhou dobu vedl katedru epidemologie, byl členem vědecké rady Společnosti pro epidemiologii a mikrobiologii, vede Centrum očkování a cestovní medicíny. Je stálým zástupcem České republiky ve Federaci evropských společností tropického lékařství, za svou vědeckou kariéru řešil stovky epidemií. Mimochodem nejde o žádného vědce-teoretika vzdáleného realitě. Profesor Beran byl i obyčejným lékařem, intenzivně se pohyboval v terénu. To nevypadá na nějakého bláznivého pseudovědce. Spíše se zdá, že se jedná o důležitého člena vědeckého establishmentu s oběma nohama na zemi.
Nejde tu tedy o nějaký překlep či omyl? Asi ne. Profesor Beran se vůči svému uvedení mezi dezinfomátory hned oficiálně ohradil, a ministerstvo přesto jeho jméno více než měsíc nechtělo smazat. Také lze dohledat, že se ve formě videopřenosu dokonce účastnil lednové demonstrace na Staroměstském náměstí. Po boku Václava Klause a Daniela Landy. Co se proboha s profesorem Beranem stalo? Copak se zbláznil?
I to je možné. Ve Francii se něco podobného prokazatelně stalo. V listopadu 77-letý profesor Jean-Bernard Fourtillan aktivně vystoupil ve francouzském konspiračním filmu Hold Up, líčící temné zakulisí covidové pandemie. Film byl umístěn na platformu Vimeo. Hned následující den byl film z platformy smazán, to však nezabránilo jeho rychlému rozšíření. Za jediný víkend ho shlédly téměř 3 milióny Francouzů. Profesor Fourtillan ve filmu tvrdil, že virus SARS-CoV-2 byl vyroben uměle a poukazoval na dokumenty dokazující toto tvrzení. V prosinci byl zadržen, a protože dále setrvával na svém absurdním tvrzení, byl po krátké vazbě bez procesu umístěn do psychiatrické léčebny.
Nějakou dobu to vypadalo, že už se nikdy nedostane ven. Měl velké štěstí, protože se mu po dvou týdnech díky podpoře obyčejných ošetřovatelů podařilo z léčebny dostat. Otázka, zda profesor Fourtillan je, či není blázen, zůstává otevřená. Konec konců, každý, kdo umí francouzsky či anglicky, se může podívat na jeho rozhovory a vytvořit si svůj vlastní názor.
Čtenář si řekne, dobře, to je zajímavé, ale asi se jedná o dva extrémní případy. O výjimky potvrzující pravidlo, že vědci jsou rozumní a neříkají nesmysly. Jenže, ani to, zdá se neplatí. Stačí se totiž podrobněji podívat na říjnovou Deklaraci z Great Barringtonu. V ní stojí mimo jiné stojí:
„Dělá nám starosti, jaké zničující dopady na tělesné a duševní zdraví mají opatření proti covidu 19 a navrhujeme místo nich takzvanou cílenou ochranu… Své životy jsme zasvětili ochraně lidí. Současná opatření zmrazují různé oblasti společenského života a vážně poškozují veřejné zdraví, krátkodobě i dlouhodobě. Negativní dopady jsou četné a (abychom jmenovali jen některé z nich) patří mezi ně: méně proočkovaných dětí, zhoršení výsledků kardiovaskulárního programu, včas nepodchycené výskyty rakoviny a zhoršující se duševní zdraví. To vše povede ke zbytečným úmrtím v následujících letech. Nejvíc to dopadne na mladé lidi a lidi s nejnižšími příjmy. Žáci a studenti, kteří nemohou normálně chodit do škol, platí nespravedlivou daň. Udržovat současná opatření do doby, než bude vakcína, znamená způsobit nenapravitelné škody, které neúměrně dopadnou na společensky znevýhodněné vrstvy obyvatel…“
A pod tímto prohlášením je k dnešnímu dny podepsáno neuvěřitelných 41 tisíc lékařů a přes 13 tisíc vědců, bádajících v oblasti medicíny a veřejného zdraví !
Jak je něco takového vůbec možné? Nejedná se o nějaký podfuk? Těžko říci, nejsem schopný to prověřit. Nicméně všichni signatáři jsou na webové stránce jmenovitě uvedeni a kromě jejich oboru je konkrétně uvedeno i jejich vědecké pracoviště. Namátkou jsem si jich pár ověřil, a zdá se, že příslušní vědci skutečně existují a jsou vedeni na příslušném vědeckém pracovišti. Principiálně by bylo možné namátkově vybrat x z nich, spojit se s nimi, a zeptat se jich, zda toto prohlášení skutečně podepsali. Na webu jsem k této deklaraci našel spoustu velmi kritických vyjádření. Je ale zajímavé, že nikdo z kritiků netvrdil, že se jedná o podvod v tom smyslu, že by dotyční deklaraci vůbec nepodepsali.
Dobře, autentičnost této deklarace zatím obstává před mým kritickým prozkoumáním. Jakou vyvolala reakci? O 10 dní později vyšlo v pravděpodobně nejprestižnějším medicínském týdeníku Lancet opoziční Memorandum Johna Snowa. V něm se autoři kriticky vyjadřují ke tvrzením Barringtonské deklarace, tvrdí, že jsou vědecky nepodložená. Mimochodem je zvláštní, že Barringtonská deklarace v tomto memorandu není vůbec explicitně zmíněna. Memorandum Johna Snowa podporuje politiku lockdownů, které se drží většina vlád. Do dnešního dne toto memorandum podepsalo necelých 7 tisíc vědců a lékařů. Což je méně než sedmina počtu odborníků, které podepsali Barringtonskou deklaraci.
Je nasnadě si udělat tento logický závěr: „Velká většina vědců stojí za Barringtonskou deklarací, Memorandum Johna Snowa podporuje jen nevýrazná menšina. Je možné říci, že světový vědecký konsensus je na straně Barringtonské deklarace.“
Ale evropské vlády, zavádějící plošné lockdowny, se přece – snad s výjimkou Švédska – jasně drží memoranda Johna Snowa ! A přitom se odvolávají na existující vědecký konsensus. Ten je ovšem – minimálně podle počtu podpisů – na straně Barringtonské deklarace !
Něco tady nehraje. Nechme další prozkoumání této kauzy na čtenáři.
Nedokážu zatím posoudit, který z obou vědeckých táborů je blíže pravdě. Zda má pravdu většina či menšina.
Pro sebe si dělám tento předběžný závěr: Vědecká a lékařská komunita je v otázce pandemie a boje proti ní hluboce polarizovaná. Jedni vědci varují před druhými, nazývají je diletanty a dezinformátory. Vědci, kteří jsou napojeni na farmaceutický průmysl, jsou obviňováni z toho, že výsledky svých výzkumů deformují ve prospěch velkých farmaceutických společností. Ti se brání, tvrdí, že jim nejde o zisk, ale o záchranu co nejvíce lidí v co nejkratší době…
A tato polarizace se propisuje do široké společnosti. Naděje, která se nám tak slibně rýsovala ve druhém dílu, se nám rozpadá jako domeček z karet. Na Grétino volání: „Věřte vědcům !“ odpovídáme „Rádi bychom, ale nevíme kterým !“
V tomto díle jsme se trochu prohřešili proti našemu principu spíše důvěřovat než prověřovat. Sklouzli jsme ke kritickému prozkoumávání faktů. A jak už to u kritického myšlení bývá, nepřivedlo nás k jasné odpovědi na naši otázku. Pořád nevíme komu důvěřovat. Nezbývá nám, než zatím důvěřovat oběma stranám, vciťovat se do jejich pocitů, myšlenek a argumentů. A mít trpělivost …
Vyčkejme do dalšího dílu.
