Reklama
 
Blog | Pavel Kraemer

Příběh koronaviru aneb komu dnes vlastně důvěřujeme. Díl čtvrtý.

Ve třetím díle jsem slíbil, že se podrobněji podíváme na Konspirační příběh a pokusíme se v něm najít nějaké pravdivé jádro. Proč je důležité se o to pokusit, jsem vysvětloval minule. Ještě před tím, než se do toho pustíme, bych chtěl předeslat několik poznámek. Je totiž třeba si předem rozhodnout, jak budeme ke zkoumání přistupovat. Vědecky řečeno, jakou použijeme metodologii výzkumu. Moje zkušenost mi totiž říká, že to, k čemu dojdeme, bývá silně ovlivněno naším počátečním nastavením a navyklým způsobem přemýšlení.

Omlouvám se těm čtenářům, kteří netrpělivě očekávají na náš verdikt ohledně Konspiračního příběhu, za zdržování. Moje zkušenost mi ale říká, že v životě existují momenty, kdy může pomoci se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, jak se díváme na svět. A myslím si, že současné dění nás k tomu přímo vybízí. Dějí se věci, které jsme nikdy nezažili. Které nezapadají do našeho dosavadního obrazu světa. Na tomto se myslím všichni shodneme, ať už si současné dění vykládáme tak či onak.

Říká se, že by si člověk na věc neměl rychle utvořit názor, že dříve než něčemu uvěříme, bychom to měli podrobně kriticky prozkoumat. Když čteme nějaký text na internetu, měli bychom se snažit k jednotlivým tvrzením přistupovat obezřetně. Fakta bychom si měli nezávisle ověřovat a u teorií přezkoumávat, zda jsou dobře podložena fakty. Jakmile najdeme nějakou nesrovnalost, měli bychom být ostražití a snažit se hledat další nesrovnalosti. Jen tak můžeme odhalit podvodné, lživé či manipulační články.

Této metodě se říká Kritické myšlení. Do našich škol přišla tato metoda po revoluci. Američané nám tehdy chtěli pomoci při budování nové demokratické společnosti. A proto u nás, stejně jako v dalších zemích východního bloku, iniciovali vznik spolku Kritického myšlení. Kurzy kritického myšlení u nás prošly tisíce učitelů. V západním školství je tento přístup trendem již po mnoho desetiletí. V Západním Německu zaváděli tuto metodu hned po 2.světové válce. Vítězní Američané tím chtěli docílit toho, aby německý národ již nikdy nemohl být zmanipulován nějakým diktátorem a rozpoutat další ničivou válku. Od té doby jsou celé generace žáků a studentů formovány důrazem na kritické myšlení. Dnes je pro široké vrstvy obyvatelstva tento kritický přístup naprostou samozřejmostí.

Pro mne ovšem nikoli. Jsem přesvědčen, že tento přístup ne vždy vede k objektivnímu poznání.

A může přispívat k sociální izolaci. Mluvím z vlastní zkušenosti, sám totiž patřím k těm, kteří mají vrozenou tendenci věci kriticky posuzovat. Moje instinktivně rozvinutá schopnost kritického myšlení mne znemožnila podrobně prozkoumat mnohé oblasti skutečnosti, nedala mi seznámit se s některými zajímavými lidmi. Exaktně jsem si vyhodnotil logické a faktické nekonzistence v jejich vystupování a chování a odvrátil jsem se od nich. A tím jsem sám sebe ochudil.

Dnes už k věcem přistupuji jinak – když se seznamuji s novými věcmi, teoriemi či fakty, snažím se všemu co vidím, slyším, nebo čtu, maximálně důvěřovat. Nehledám chyby a nesrovnalosti. Místo toho nechávám nové věci na sebe působit. Pokud mi někdo něco vypráví nebo si něco čtu, snažím se s naivní důvěrou vžívat do vyprávěných příběhů. Ne vždy se mi to daří, občas se ozývají staré kritické instinkty. Snažím se jimi nenechat příliš ovlivnit. Kritické myšlení nezavrhuji, v určitých situacích se může hodit. Není pro mne už ale hlavní metodou poznání. Pouze metodou doplňkovou. A týká se to i působení zla. Pokud někdo jedná zlým způsobem – v současné době se ze zlého jednání vzájemně osočují polarizované části společnosti – je lepší dotyčného pochopit než odsoudit.

Jsem si vědom toho, že můj přístup má nevýhody. Je pomalý. Nevypadá na první pohled příliš exaktně. Příliš naslouchá subjektivním názorům a málo si všímá objektivní reality. A v neposlední řadě může vyvolávat nepříjemné pocity. Kdo bude s tímto přístupem zkoumat složité dění okolo koronaviru, bude totiž s největší pravděpodobností žít dlouho v nejistotě. Nebude vědět, pro jakou verzi událostí se rozhodnout. Z jedné strany ho budou nahlodávat vypravěči Hlavního příběhu, z druhé strany propagátoři Konspiračního příběhu. Bude mít tendenci věřit těm i oněm, a přitom bolestivě cítit rozpor mezi těmito příběhy. Bude cítit vnitřní tlak na to, že by se měl rozhodnout. A nebude vědět jak.

Někdo teď může mít potřebu zvolat:
„To přece není pravda ! Žádný takový rozpor cítit nebudu ! Určitě nebudu mít tendenci věřit nějakým konspirátorským nesmyslům.“

Odkud to ale dotyčný ví ? Jak ví, co bude cítit, až se do alternativního příběhu hlouběji ponoří? Nemůže být jeho reakce spíše podvědomou obranou reakcí na nějakou předtuchu?

Možná dotyčnému křivdíme. Třeba si už skutečně bod po bodu prošel veškerá tvrzení konspirátorů, a na základě nezpochybnitelných důkazů dospěl k tomu, že se jedná o snůšku nesmyslů. V tom případě se mu omlouváme.

My ještě tak daleko nejsme. My jsme se do porovnávání příběhu ještě nepustili. Zatím jsme hledali správné naladění. A teď k metodě výzkumu. Myslím si, že by bylo ideální, kdybychom maximálně vycházeli z vlastní zkušenosti a nespoléhali na informace z druhé, třetí či čtvrté ruky.

Jenže jak na to? Letmo se podívejme na Konspirační příběh z minulého dílu a projděme si ho bod po bodu. Virus nikdo z nás osobně neviděl, většina z nás si nikdy v životě naživo nevyzkoušela elektronový mikroskop. Žádnou biologickou zbraň jsme naživo neviděli, nepozorovali jsme její výrobu. Neznáme osobně nikoho, kdo se takovou výrobou zabývá. Co je ve skutečnosti pravým cílem vlády, nemáme možnost zjistit, protože z vlády nikoho osobně neznáme. Nejmocnější muže na planetě jsme nikdy naživo neviděli. Prostředí velkých farmaceutických společností znají z vlastní zkušenosti jen nemnozí z nás. Majitele velkých sociálních sítí jsme nikdy nepotkali. Nevíme, co je to za lidi. V Číně nikdo z nás nebydlel, jejich systém sociálních kreditů jsme nezažili. Nikdy jsme pod kůží neviděli fungující mikročip. Jaké má anticovidové očkování následky, většina z nás ještě neví, protože se ještě neočkovala. V Davosu většina z nás nikdy nebyla, a ti, co tam byli, tak ne jako účastníci Světového ekonomického fóra. O roboto-člověku s čipy a exoskeletony jsme si už možná četli v nějakém časopise, ale kdo z nás ho někde reálně viděl?

Podobný problém, byť v menší míře, se objeví i tehdy, když se budeme zabývat Hlavním příběhem z prvního dílu. Vir nevidíme, proto nevíme, zda ho máme, ani jak je nebezpečný, ani jak daleko doskočí. Nevíme zda zabíjí. Umírají lidé, ale dokonce ani odborníci-lékaři v konkrétním případě nevidí, zda smrt způsobuje virus či něco jiného. A principiálně to nemohou vidět. V tom jim nepomůže ani elektronový mikroskop. Proto by se mimochodem nemělo nikdy říkat, že někdo zemřel na koronavirus. Jediné, co se dá zjistit, je, že zemřel s určitým množstvím koronaviru. Když je někdo svědkem vraždy, jasně vidí, kdo koho zabil. To, že někoho zabil virus, nemůže být nikdy předmětem přímého pozorování. To nás vede k otázce – co je v tomto případě faktem a co teorií?Naplněnost či přeplněnost nemocnic je věcí, která se dá ověřit přímým pozorováním. Ale kdo z nás systematicky objíždí nemocnice a nebo se na to alespoň chystá? A tak bychom mohli pokračovat dále.

Jinými slovy, jediné co víme na beton, je to, že téměř nic nevíme. Alespoň ne z vlastní zkušenosti.

Mnohá tvrzení ať už z Hlavního či Konspiračního příběhu nebudeme nikdy schopni na vlastní oči prověřit. S tím se musíme smířit. Pokud k těmto věcem chceme zaujmout nějaký postoj, nutně se do velké míry musíme spoléhat na autority. A různí lidé si vybírají různé autority. Často je výběr podvědomou záležitostí. Bylo by dobré se k tomuto výběru stavět vědomě. A umět vysvětlit, proč si vybíráme tu či jinou autoritu. Jinak hrozí, že si mezi sebou úplně přestaneme rozumět.

Otázku hodnocení pravdivosti obou příběhů zatím necháváme otevřenou. V dalšímu dílu se vrátíme k lidem, kteří nevěří Hlavnímu příběhu. Pokusíme se do nich vcítit, dozvědět se něco o tom, odkud čerpají svá přesvědčení. Uvidíme, že to zdaleka není tak jednolitá skupina, jak se může na první pohled jevit. Pokusíme se v této skupině najít alespoň nějaké lidi, kterým je možné důvěřovat.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama