Reklama
 
Blog | Pavel Kraemer

Příběh koronaviru aneb komu dnes vlastně důvěřujeme. Díl druhý.

Poslední dva týdny byly pro mne  psychicky dost náročné. Stejně tak jako pro spoustu mých známých a kamarádů. Podle průzkumů se až tři čtvrtiny obyvatelstva cítí hůře než před rokem.  Jsem rád, že jsem se nakonec přece jen vrátil k psaní.

V prvním dílu jsem krátce nastínil Hlavní příběh koronaviru. Leckterému čtenáři mohl připadat  zjednodušený a schematický. Jako většina moderních příběhů. Příběh není skutečnost. Skutečnost bývá komplikovaná a nejednoznačná. Mívá přespříliš mnoho aktérů. Z nichž mnozí nejsou na první pohled vidět. Ke skutečnosti se budeme dostávat postupně. Tím, že budeme současné dění obhlížet z různých stran. Na to, co se děje, budeme nahlížet prismatem dalších příběhů. Nemá smysl tyto zjednodušené příběhy kritizovat. Je v nich mnoho pravdy a hlavně – jsou realitou v tom smyslu, že reálně působí na duše mnohých lidí. Zjednodušují vidění skutečnosti a přitom zároveň vytvářejí novou skutečnost.

Posledních tisíc let až do příchodu osvícenství a triumfálního vítězsví novodobé vědy nad náboženskými pověrami žili lidé především příběhy. Příběhy biblickými, příběhy světců a národních hrdinů, knížat a králů.

I dnes lidé volají po příbězích. Ve středověku příběhy tvořili vládci a kněží. Dnešní mocní sami pokračují ve vyprávění příběhů. Mnozí bývají skvělými vypravěči, ve formě příběhů sugestivně lidu představují svoje vidění světa, svoje vidění událostí, svoji cestu k nápravě světa. Ti nejlepší se dokážou vžít do vnitřního světa lidu, do jeho pocitů a myšlenek. A když vůdci mluví k národu, mnozí lidé cítí, že jim mluví z duše. Cítí k nim důvěru, a přijímají i ta vládní opatření, kterým buď nerozumí, nebo s kterými by, kdyby nebyli ovlivněni vyprávěním vůdců, sami nesouhlasili. 

Proč? Protože my lidé máme pocit, že se o nás někdo stará. Že nás někdo ochraňuje před nebezpečím zákeřné nákazy. Přede všemi, kdo už tuto nákazu mají.  Onen někdo je mocný a silný. Všechny lidi s nákazou od nás odežene. A viru vyhlásí válku na život a na smrt. A nakonec zvítězí a osvobodí nás z područí neviditelného nepřítele.

Hrozně potřebujeme cítit, že nás někdo brání a ochraňuje. Chceme mu věřit. Necítíme potřebu kritické analýzy. Co kdyby se po kritickém rozboru ukázalo, že nás onen někdo až zas tolik nechrání? Nebo, že mu o nás vůbec nejde? To by bylo hodně nepříjemné, to bychom ztratili veškerou naději a víru. To bychom se cítili hodně opuštěni. Proto se raději vyhýbáme chladnému kritickému rozboru.

Onen někdo se stará o nás všechny. Nejen o nemocné a lidi nemocí ohrožené. Také o ty z nás, kteří vlivem ochranných opatření přišli o své příjmy. Jsou nadělovány štědré finanční kompenzace. Ti z nás, kteří je dostávají, většinou neřeší, odkud se tyto finance berou.  Hlavně, že ty peníze dostanou. Onen někdo je koneckonců natolik mocný, že, když se mu zamane, tak si potřebné peníze prostě natiskne.

Kde je ale onen někdo, kde je ten vůdce, který nad námi v době pandemie drží ochranou ruku a myslí to s námi dobře? Viděli jsme ho někdy naživo? Známe ho osobně? Je to někdo z politiků? Pokud ano, který? Nevíme, nejsme si jisti. Komu tedy vlastně důvěřujeme? 

Důvěřujeme státu. Státu se svým ohromným policejním a soudním aparátem, s bezedným rozpočtem, který nakrmí všechny hladové, s armádou lékařů a pečovatelů, kteří se postarají o všechny potřebné. Státu, jako garantu určitého pořádku a mravního řádu. Státu, který nás všechny vede a chrání.

Namítnete – to přece není pravda ! Stát přece už dávno není nějakou nezpochybnitelnou mravní autoritou. Je ovládán zkorumpovanými, chamtivými a bezohlednými politiky. Pokud pro nás tito politici dělají něco dobrého, tak je to z čistého populismu. Nejde jim o nás, jde jim jen o naše hlasy. 

Dobře. Ale proč tedy, pro pána Boha, věříme v tento stát, v tuto vládu a v tato vládní opatření? Proč důvěřujeme opatřením, které vyhlašují lidé s tak pochybným mravním profilem? Proč lidé v různých zemích důvěřují vládním opatřením,  které vyhlašují a ohnivě obhajují jejich premiéři či prezidenti, kteří o pár měsíců dříve pandemii naprosto bagatelizovali? Proč respektují výnosy a příkazy ministrů zdravotnictví či policejních prezidentů, kteří jimi vyhlášená a tvrdě kontrolovaná pandemická opatření sami ostentativně porušují? A z nichž někteří mají z těchto opatření skrz na ně napojené firmy i finanční profit? Není to zvláštní?

 Z pohledu zdravého selského rozumu to je naprosto podivné. Proč by někdo poslouchal příkazy lidí, kterým lidsky ani odborně nedůvěřuje? Proč vlastně celá řada vrcholných světových představitelů zpočátku prohlašovala, že se nic nového neděje, že jde o více méně obyčejnou chřipku? A proč se o pár měsíců později najednou titéž lidé stali vůdci v boji proti jimi dříve zpochybňované pandemii?

Jde o důležité otázky. Otázka je, zda na ně existuje nějaká jednoduchá a všeobecně akceptovatelná odpověď. Jedno z možných vysvětlení předkládám níže. Doufám, že bude obecně srozumitelné a z větší části akceptovatelné. Jsem si vědom určitých zjednodušení, stejně tak jako možnosti jiných, alternativních výkladů. Těm se budeme věnovat v dalších článcích. Zde je můj první pokus o vysvětlení:    

Politikům jde především o jejich vlastní zájem a moc. Blaho národa, ať už materiální, zdravotní či duchovní,  je příliš nezajímá. V klidnějších dobách se proto politici vyčerpávají vzájemnými boji. Notně je v tom podporují novináři, kteří se přidávají tu na jednu, tu na druhou stranu. Velké množství skandálních odhalení politiky jako společenskou třídu v očích lidu očerňují. Někdy se svými trapnými vystoupeními politici sami diskvalifikují.

 A pak přijde katastrofa, těžká krize. A v dobách těžkých krizí se jinak rozhádaní politici a novináři dokážou semknout. A lid je následuje. Bývá to zřídka. Musí se objevit mocný vnější nepřítel. Třeba agrese či invaze nenáviděného cizího národa. Nebo přírodní katastrofa. Nebo koronavirus.

Pro politiky jedinečná šance se proslavit, rychle udělat něco pro nás lidi a opravit si pošramocenou pověst. Tím, že nás povedou v boji proti vnějšímu nepříteli.

No dobře, ale proč  jim najednou dáváme volnou ruku, proč důvěřujeme tomu, že nás tito diletanti a prospěcháři v boji dobře povedou?

Protože v boji proti koronaviru nás ve skutečnosti nepovedou oni, ale někdo jiný. Politici nebudou tentokrát vést, ale budou vedeni. Svá rozhodnutí budou opírat o náhledy vyšších autorit. O autority, které jsou – na rozdíl od politiků – k tomuto boji skvěle vyzbrojeni. Abychom proti nepříteli mohli úspěšně bojovat, potřebujeme ho především dobře znát. Ale kdo vlastně dobře zná koronavirus? Jistě ne politici, jistě ne novináři. Nikdy ho neviděli. Nikdy ho nestudovali. Bojují proti mocnému, ale neviditelnému nepříteli. Věří, že je všude kolem nás. A může nás napadnout z jakékoliv strany. Ale protože nepřítele sami osobně neznají, musí odevzdat vedení boje vyšším generálům, a snažit se být alespoň dobrými důstojníky. A kdo bude dobrým prováděcím důstojníkem, má šanci, že se udrží u moci.

Kdo jsou oni vyšší generálové? Je to úzká skupina lidí, která koronavirus osobně zná. Která ví, jak proti němu bojovat. Která ho na vlastní oči viděla pod mocným elektronovým mikroskopem, před jehož zrakem se neskryje ani zákeřný neviditelný nepřítel. Která ho umí najít, identifikovat a zahubit. Nebo ho zkrotit – pár superpřesnými geneticky-inženýrskými zákroky ho předělat na něco méně zákeřného. 

Těmito vyššími generály jsou dnešní vědci. S pomocí neuvěřitelně mocných, složitých přístrojů a geniálních výpočtů dokážou proniknout za závoj neviditelna. Daleko překonali své předchůdce, jejichž nejlepší mikroskopy odhalily akorát pár rozmazaných bakterií, a kteří o existenci mnohem menších virů mohli tak akorát spekulovat. Dnešní vědci jsou schopni virus vidět do nejmenších podrobností. Mohou si ho prohlížet na obrazovkách svých monitorů, hledat jeho slabá místa a promýšlet, jak proti němu vést válku.

Jak se vědcům podařilo získat tak ohromný kredit? Proč získali tak velký vliv? Jak je možné, že dokázali srovnat do latě prezidenta nejsilnější světové velmoci, který se jejich argumentům zpočátku arogantně vysmíval? Čím přesvědčili premiéra další atomové velmoci, který varovné hlasy vědců zpočátku výsměšně ignoroval ? A který se za pár měsíců stal ohnivým zastáncem války proti viru … 

V dřívějších dobách bylo exaktních vědců pomálu a jejich hlas byl sotva slyšet. Politická elita si jich začala všímat až v době osvícenství. Chtěla oslabit vliv církve. Vědci politikům pomohli zlomit monopol církve na vědění a vyprávění příběhů. Prolomili stará tabu, zpochybnili pravdivost po staletí vyprávěných příběhů a tradovaných dogmat. Cítili, že existuje jiná než církevní pravda, a za touto pravdou si důsledně šli. Neodradily je žádné překážky. Marně se církev snažila bránit. Postupně začala vyklízet své pozice. Přestala se bránit i dříve zatracované Darwinově nauce o vzniku a vývoji druhů. Nakonec plně podlehla náporu armády vědců a jejich drtivých argumentů. Stáhla se ze společenského života zpět do kostelů, z nichž mnohé začali zít prázdnotou. A stáhla se i z většiny škol. Tu a tam ještě přežívá dnes už ve většině zemí nepovinná výuka náboženství, tu a tam ještě existuje církevní škola. Ale v zásadě už církev dávno vyklidila pole a na její místo nastoupila věda. 

Mimochodem, pruští a francouzští vůdci správně vycítili ohromný vojenský potenciál vědy. Začali budovat vojenské akademie, kde se vyučovalo umění války na přísně vědeckém principu. Z nichž vycházely tisíce vojenských inženýrů a vynálezců. Prušáci začali sice později, ale zato byli v tomto směru mnohem důkladnější. Výsledkem byla potupná porážka Francie v prusko-francouzské válce. Od té doby ve válkách více než osobní hrdinství rozhoduje technologický náskok. Minulý rok jsme byli svědky zdrcující porážky dobře vycvičené a velmi motivované arménské armády v Náhorním Karabachu. Proti nejmodernějším tureckým dronům neměli nejmenší šanci.

  A do třetice, osvícenečtí vládci dospěli k tomu, že moderní stát se nejlépe spravuje na vědeckém principu. Aby byl chod státu výkonný a efektivní, je třeba vybudovat promyšlenou hierarchii úřadů, státních podniků a výzkumných ústavů. A tak osvícenci spolu s vědci vybudovali moderní byrokratický stát. Při budování těžkého průmyslu a dopravní infrastruktury se tento přístup celkem osvědčil, v jiných oblastech jako například školství byl podle názoru mnohých mnohem méně úspěšný. Ale ať už je tomu jakkoli, vědcům byl umožněn přístup do všech ministerstev a státních úřadů. I když se jejich radám samotnými vědci kdysi stvořená byrokracie někdy urputně brání …   

Ale vraťme se k původní otázce – proč se tolik obyčejných lidí v naší malé středoevropské zemi tolik upíná k autoritě vědců? Jistě, sami se ve složité virové problematice nevyznáme, politikům se důvěřovat nedá a někomu bychom důvěřovat chtěli. To je lidské. Dříve jsme důvěřovali Bohu a jeho vyslancům, dnes hledáme jiné autority. Ale proč důvěřujme právě vědě a vědcům? Výše uvedené historické argumenty platí pro vládce a politiky. Většina z nás však nejsme ani vládci, ani politiky. Nemáme žádné vojenské ambice. Už nebojujeme proti církvi. Státní byrokracii příliš nevěříme, se státem se vůbec málo ztotožňujeme. 

Domnívám se, že naše důvěra ve vědu a vědecké výzkumy souvisí s tím, že každý z nás chodil do školy a byl podroben výuce vědeckých předmětů. Dokonce už na základní škole. Bez školy by většina z nás o vědě nic nevěděla. A asi těžko bychom důvěřovali něčemu, o čem vůbec nic nevíme. Čemu absolutně ale absolutně nerozumíme.

Každý z nás proseděl stovky hodin na hodinách matematiky, fyziky, chemie, biologie. A něco si z těchto hodin odnesl. Ani ne tak konkrétní vědomosti – málokdo z nás si v dospělém věku dokáže školní učivo konkrétně vybavit. To, co zůstává, je spíše jakýsi obecný pocit typu, že vědci to mají hodně promyšlené a všechno do sebe zapadá. Zůstala nám úcta a nebo alespoň respekt před vědeckým poznáním. Obdivujeme objektivnost, pečlivost a poctivost vědců. Připadá nám, že jsou povzneseni nad nízkým světem polopravd, nejasných pocitů a domněnek  nás obyčejných smrtelníků. 

V dnešní těžké době se lidstvo k vědcům hodně upíná. Očekává od nich řešení aktuálních a palčivých problémů. Kromě právě probíhající pandemie třeba i hrozící klimatické krize. A zdá se, že právem. Jejich trpělivé, objektivní a nezištné hledání pravdy bylo už v dřívějších dobách světlem v temnotě stále více a více zkorumpovaných vládců, politiků a církevních hodnostářů. A v době nedávné se mohla síla vědy plně rozvinout a její světlo široce zazářit. 

Takže plně důvěřovat vědě a s důvěrou jí přenechat řešení koronavirové krize? A tlačit na politiky, aby stále více a více naslouchali hlasu vědy? Po vzoru mladé hrdinky Grety Thunbergové, která pro to, aby byl konečně vyslyšen hlas vědy, udělala pravděpodobně více než kdokoli jiný v posledních desetiletích?

Zdá se, že se situace vyvíjí celkem dobře. Politici se začínají bát. Nechtějí mít na svědomí statisíce mrtvých. Musí naslouchat hlasu odborníků. Možná se i v některých politicích nakonec pohnulo svědomí …

Problém je v tom, že existuje příliš mnoho lidí, kteří jak se zdá, vědě nedůvěřují. Věří alternativním výkladům, covid považují za obyčejnou chřipku a brání se očkování. Nevěří grafům a číslům. Místo toho se řídí svými pocity a dopřávají sluchu konspiračním teoriím. V příštím díle se o nich dozvíte více.  

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama